Ono je tedy fakt, že ten koncept většího těla s velkým gripem u spouště (a případně ještě přídavným vertikálním) není zas tak moc tradiční - v podstatě to plně protlačil Canon s EOSy při přechodu filmových SLR na AF a vestavěné motory (první vlaštovka byl asi Canon T90 ještě s MF, ale už s rychlým motorem), pak se to stalo standardem defakto u všech až na pár výjimek a taky se tehdy vžil ten pocit "profi tělo musí být velké". Tohle přežilo i celou éru DSLR...
Do příchodu EOSu ale kinofilmové přístroje vypadaly "placatěji", z dnešních to jde přirovnat k Fuji X-T3 či Olympusu E-M5 a velikost nebyla nijak velké. Ani vyloženě profitěla z top třídy jako Nikon F3 či Canon F-1N nebyly nějak extra velké, profi Olympusy jako OM-1,2,4 si vyloženě už tehdy zakládaly na kompaktnosti.
Pro příklad Canon A-1, což byla docela vysoká třída, vážil 620g tělo - to je méně i než spousta těl MILC (a nejen FF), vyloženě tvrdě profi F1N, odolný snad i proti průstřelu vážil pořád celkem nízkých 785g (a to bylo ve své době fakt naprosto top profi), T90 na tom byl podobně i s vestavěným motorem.
Ta móda velkých profi těl s často integrovanými gripy a hmotnostmi i hodně přes kilo přišla až později a upřímně si občas říkám, zda to nebyl tak trochu nesmysl...
Konec okénka pamětníka
